Letní povídka pro Víkend MF DNES. O tom, že láska, ač si myslíme, že to vůbec nemůže být pravda, nejen kvete v každém věku, ale i za každého počasí a v každé roční době. A o tom, jak jsem rád, přímo velmi šťastný, tomu uvěřil
Abych vše uvedl hned na začátku na pravou míru, krásná kniha o trpělivosti v lásce z pera Thomase Hardyho s názvem "Daleko od hlučícího davu", jejíž děj je zasazen na anglický venkov konce 19. století, patří už mnohá léta k mým nejoblíbenějším a četl jsem ji mnohokrát jak v anglickém originále, tak ve výborném českém překladu.
Hlavní hrdina je ve věku, kdy mladý člověk na svojí první osudovou lásku teprve čeká. Na rozdíl ode mne, který ve věku daleko a hlavně utajeně pokročilejším, se několik lét již smiřuje s tím, že si láska jeho srdce rozhodně nenajde vzhledem k tomu, jak vypadá, s bolestmi, jaké patří již k jeho věku a vše melancholicky depresivně a sebelítostivě přepočítává na skutečnost, že už vidí ten dav letně oděných a krásně opálených žen různého věku, vzrůstu a délky či barvy vlasů i očí (samozřejmě těch se týká jen barva a ještě hloubka), které by o něj stály.
Obraťme se však na klasika, který říká ono úsloví, platící jak v anglickém originále, tak v českém ekvivalentu, tedy "Nikdy neříkej nikdy". Nicméně k věci. Pracuji doma na počítači, často do hluboké noci. A jednoho nedávného, právě takhle hodně pozdního a teplého i slunného večera jsem při čtení ohlasů na jeden svůj blog, věnovaný lásce, narazil na první pohled milou, ba přímo nádhernou a stud o tváří vlévající pochvalu od jedné ženy ne moc blízko od mého bydliště. Jenže, co je v lásce blízko a co daleko? Ještě týž večer jsem se jí po dlouhém váhání s odvahou hodnou hrdiny z Knoflíkové války ozval a čekal, co nastane.
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat a po několikeré výměně si mailů s popisováním sama sebe i s profesí, jako kdybychom stáli před úkolem napsat strukturovaný životopis, mi tato, jak jsem už věděl, velmi půvabná žena tajemně sdělila, že přijíždí k příbuzným do krásného města, které od mého domova leží co bys kamenem dohodil a zbytek doběhl, přímo 20 kilometrů. Řeknu vám, to uběhlo vody v Labi i Vltavě, již dávno po povodních, než jsem našel tu kuráž se s ní setkat v jedné malebné zahrádce u malé restaurace v místech, která jsem ke své radosti už vůbec nepoznal, jak se v krásný tichý kout změnila.
No, našel kuráž, spíš ve mně zvítězila jakási vnitřní touha, jakýsi pocit, znáte to, který provází to úžasně a neopakovatelně mrazivé chvění, jaké dokáže prožít a popsat snad jen zamilovaný člověk. Když už jsem si v duchu začal říkat, no, vždyť není všem dnům konec, nic neuspěchej, víš jak dopadly všechny ty tvoje slavné schůzky, kdy ses chtěl mocí mermo sejít a neodkládat to, jak jsi byl nažhavený a natěšený, prostě a jednoduše, dej si čas, nebo lépe řečeno, dejte si oba čas a pak se uvidí. Nicméně trpělivost růže různých barev přináší a určitě se bohatě vyplatí.
Celou jednu, ba i druhou, a pak i třetí noc jsem si přehrával to, jak jsem nejprve absolvoval rande s večeří a pak osobu ženského pohlaví, kterou jsem nejprve zásobil dávkami z kulometu člověka, kterému schází si s někým popovídat a je veskrze samotář, a potom čekal a čekal, kdy se ona seznámení chtívá duše ozve, že se znovu sejdeme. Z více než devadesáti procent to dopadlo tak, že doba telefonního hovoru na pevnou linku nebo na mobilní telefon narůstala tím, jak se hledala vhodná výmluvná slova, která by stejně vždycky ve výsledném efektu a po přeložení do normální mluvy znamenala, že nejsem její typ, že si mám hledat jinde a kdoví co ještě. A co horšího, někdy jsem si připadal jako mužský protějšek oné slavné tety Miluše, která působila coby vrba na stránkách více jak třicet let starého vydání Mladého světa ještě za doby Radka Johna. Nevím, čím jsem si tuto poctu zasloužil, ale určitě bych z toho nevinil v žádném případě svojí údajnou empatii, tedy schopnost vžít se do situace toho druhého, ale stejně to nakonec dopadlo tak, že jsem byl jako jednou ucho, po skončení hovorubych z toho nevinil v žádném případě svojí údajnou empatii, tedy schopnost vžít se do situace toho druhého, ale stejně to nakonec dopadlo tak, že jsem byl jako jednou ucho, po skončení hovoru značně otlačené a horké, které vyslechlo všechny možné ústrky a ubližování za dobu posledních dvaceti let jejího života, ponejvíc stráveného manželstvím, a na konec monologu, za který by se nestyděl ani kralevic Hamlet, mi byla vyslovena z očí do očí ponížená žádost o finanční půjčku, která by odehnala od prahu jejího bytu exekutora.
Takže celé noci, přímo několik nocí, takto naplněných místo představování si vzhledu a gest člověka, který navíc tak hezky napsal slovy, které ještě v mém životě plném spíš partnerských nevztahů nikdo mé maličkosti nevytvořil a nenapsal, sumarizováním, statistickým vykazováním a inventurou svých vztahových více neúspěchů než úspěchů, jsem se nakonec probudil do onoho kouzelného, slunečného, červencového a velmi teplého rána. Během chvilky, přímo jedním mailem, jsme se domluvili kde a přibližně v kolik hodin se sejdeme.
To byste mě museli znát. Jakmile má nastat takováto výše a ještě níže popisovaná událost v mém životě, nespím a dvacet čtyři hodin před schůzkou už se vidím na cestě a nemohu se jaksi pubertálně, jako před prvním rande, dočkat. Navíc, v místech, kde jsme měli naplánovanou naší první schůzku, už jsem nebyl více jak dvacet let, naposledy ještě v době, kdy nedaleko tohoto místa žila v době ještě oprýskaných domů a starých výtahů, včetně šedivých a zaprášených ulic, moje milovaná prateta, přímo babiččina starší sestra, společně se svým synem, mým oblíbeným strýcem, který byl spíš kamarád než strýc.
Kupodivu včas jsem se oblékl, upravil, abych snad udělal alespoň ten nejmenší dojem, že jsem nevylezl právě z vysoké trávy u rybníka, a příměstskou dopravou jsem dorazil do našeho hlavního města, matičky stověžaté Prahy. Sice jsem se během posledních svých prvních rande, od nichž už také uběhl nejeden pátek, sobota a neděle, odnaučil kupovat květinu nebo malou pozornost, takže jsem vypadal, jako kdyby mi čouhala sláma z bot, nicméně to, jak mi tato půvabná žena psala, její naprosto vyrovnaný a pohodový a příjemný hlas, jak zněl z telefonního sluchátka, mi hned od začátku správně, jak se později ukázalo, že se mám honem rychle polepšit a něco s tím udělat.
Náhoda? Kdepak, kdepak, na náhody nevěřím, alespoň v tomto případě. No, abych řekl pravdu, už dlouho na náhodu nevěřím. Koupil jsem květinu a malou pozornost. A ani jsem nepřemýšlel o eventualitě, že se snad netrefím. Aby to nevypadalo jako neomalenost a nedochvilnost, popovídal jsem s pár známými, nasedl na vlak metra a uháněl vstříc novému a neznámému dobrodružství. Dobrodružství? Je to vůbec správný název pro tuto schůzku? Možná hezky strávený podvečer, co nám čas dovolí, možná příjemné popovídání se sympatickým člověkem, romantické hledění do očí, možná i první pohlazení, snad, ale nedělá se to, i první letmý polibek, určitě dotek alespoň ruky. A nezapomněli jsme na úsměv? No nevím, nevím, raději budu, co se úsměvu týče, zdrženlivý. I když vím, alespoň podle našeho posledního mobilního telefonování soudě, umí se moc hezky smát, takže z tohoto tedy určitě žádné obavy mít určitě nemusím. A co si ještě z toho rozhovoru pamatuji je to, jak mě krásně uklidňovala a zbavovala trémy, které jsem měl určitě na rozdávání, a to nebylo přede mnou žádné veřejné vystoupení jak kdysi za mých studentských pěveckých pokusů u chudinky trpělivé paní profesorky na gymnáziu a ještě před tím v jednom slavném dětském sboru.
Nebudu ze sebe dělat seznamovacího hrdinu, to bych sám sobě nalhával, jaký jsem přeborník, jednoduše se tréma pokoušela nade mnou zvítězit. A trochu snad ne ani strach, jako spíš obavy co bude potom. Už zase se vkrádají do mých mozkových závitů ty obavy. Jestli ještě v životě něco hezkého potkat, možná, nebo spíš hodně možná, nejspíš však hodně určitě, je toto jedna z mých posledních šancí čí možností, ne-li ta úplně poslední.
A jděte s tímhle na tolik očekávanou, nicméně svým způsobem obávanou schůzku. Ve finále to dopadlo prozatím naštěstí tak, že jak se mi hlavou honí všelijaké myšlenky, tak vám vystoupím na úplně jiné stanici metra, než jsem měl. Naštěstí ale tramvaj, kterou mám jet na určené místo, projíždí i touto stanicí, kterou právě opouštím.
Chvíli, která, jak každá či každý, kdo se v podobné situaci nejméně jednou v životě ocitnul, se zdá jako naprosto nekončící, ba přímo pro vaše nedočkavé srdce nekonečná, ještě čekám na tramvaj a netrpělivě přešlapující na zastávce jí slovy, které znamenají nervozitu ze zpoždění, protože zpoždění, to je to nejhorší, co by mě mohlo v tento den potkat, a která se jaksi se syčením převalují přes polozavřené rty ven, aby vyslala k dalším čekajícím cestujícím moje už téměř dosažené rozhořčení, přivolávám.
Sláva, už je tu. Vystupuji na dohodnuté zastávce a nestačím se v posledních chvilkách před nasměrováním svých kroků směrem k domluvené zahrádce divit, jak to tu vypadá, ukryté v zeleni, moc hezky a až intimně kouzelně. Oslovený mladík, zřejmě student, ochotně snímá ze svých uší sluchátka, zvané pecky a ukazuje mi cestu k cíli.
Hurá, sláva, první vrcholový tábor je dobyt. Nahmatávám nervózní a klepající se rukou svůj neposedný dotykový mobilní telefon a hned napoprvé se dovolávám. Jak zvláštní, až nečekaně jistým hlasem sděluji, že jsem našel odvahu se sejít a kde čekám. Ještě se domlouváme na nápojích, které nás v tento letní vančurovský čas pohladí zevnitř a osvěží naše netrpělivá srdce. Nakonec usedám na malou, nicméně roztomilou zahrádku tak, abych měl strategický přehled o příchozích a kolemjdoucích.
Na první pohled žena, která se nerada opožďuje.V oděvu, kterému snad chybí jen perutě, přichází a usedá vedle mne anděl. Anděl s tím, mnou vysněným a představovaným jemným dotykem svých krásných prstů, příjemným a uklidňujícím úsměvem. A náhle, už bez trémy a beze studu, slova krásně a bohužel pro nás až příliš ubíhavě plynou. Zvedáme se a odcházíme směrem k domu, ve kterém je na návštěvě. Na posledním rohu se tiše a optimisticky a s nadějí v hlase a srdci loučíme.
Thomas Hardy by měl velikou radost. ONA, ONA JE TA, pro kterou má smysl žít, pro kterou jsem ještě na tomto světě. Je to radost z naplnění srdce, které se zdálo tak nemocné, že se v něm už nenajde místo pro cit, něhu, pochopení, pomoc, povzbuzení, romantické procházky a nalezení smyslu života, žitého pro toho, koho máme ve svém probuzeném citu nejvýš. A života veskrze naplněného.
Léto budiž pochváleno v každém věku!
