Martin C. Putna a jeho svědomí „hříšníka“

  Akademická půda je akademická půda se vším všudy a nikdo v demokratické společnosti nemá právo, pokud je ovšem společnost skutečně demokratická ne jen podle svého názvu, zasahovat do její nezávislosti a vnášet do jejích škamen politikaření a handrkování pod záštitou čehokoliv a kohokoliv byť sebevíc vznosnějšího.

   I rozhořel se boj pana prezidenta Miloše Zemana a půdy akademické v kauze jmenování pana Martina C. Putny ohledně jeho jmenování profesorem a údajné odmítnutí pana prezidenta takto vykonat. Jsem přesvědčen, že problém se zbytečně medializuje a pan prezident má samozřejmě právo mít připomínky ke jmenování, pokud tyto nejsou osobního rázu. To pak nejen prezident, ale i historik, za kterého je pan Putna považován a je tak i uváděn v oficiálních zdrojích, nemají v úřadu prezidenta, potažmo akademického či jiného hodnostáře, co dělat. Vzpomeňme si na jakýsi odpor komunistického ministra kultury v 50. Letech minulého století, Zdeňka Nejedlého, k osobě světově proslulého českého skladatele Antonína Dvořáka, nebo případ jednoho známého historika, specialistu na české literární dějiny, pana Dr. Radko Šťastného a jeho neskrývanou nelibost ve vztahu k osobě spisovatele Bohumila Hrabala.

    Ve svém svědomí by se měl trochu více probrat i právě tolik propíraný pan Martin C. Putna. Jestliže člověk, který přednáší na prestižní, světově proslulé Univerzitě Karlově, si v roce 1997 dovolí na stránkách deníku Dnes nazvat předního českého historika a publicistu, doktora Zdeňka Mahlera, druhořadým scénáristou bývalého režimu, měl by si veskrze přečíst elementární literaturu, jakou je kniha Miloše Formana a filmového historika Jana Nováka, který žije a přednáší v USA. Tato kniha vyšla v USA pod názvem „Unauthorized turnaround“ a v Torontu u pana Škvoreckého v jeho nakladatelství Sixtyeight publishers a v Brně v nakladatelství Atlantis v jazyce českém pod názvem „Co já vím“, a to současně v jeden stejný den. Jedná se jakýsi volný životopis slavného režiséra, který je napsán formou rozhovoru. A tam by se pan Putna dočetl, kdo byl a je Zdeněk Mahler, který s panem Formanem spolupracoval na filmovém zpracování divadelní hry „Amadeus“. Kdybych měl být jízlivý, neodpustil bych si  poznámku, že v době, kdy se v naší krásné zemi geniální film „Amadeus“, ověnčený mnoha cenami jako Oscar a Britské filmové akademie, natáčel, měl pan Putna úplně jiné starosti. A třeba se jednou někde dočtu, že v disentu pracovali samí teenageři.

    Pan Putna by však měl jít do svého svědomí ještě jednou a ještě hlouběji, protože přibližně ve stejnou dobu, jako dštění ohně a síry na pana Mahlera, dštil tytéž živly na heterosexuální většinu v talk show Ester Kočičkové, která probíhala jak na televizní obrazovce, tak i po rozhlasových vlnách. To pak mám ze všeho neodbytný pocit, že se iniciativy homosexuální a lesbické orientace nejen politizují (viz účast pánů Dienstbiera a Paroubka na jejich „akcích“, jako je duhový pochod či uzavírání registrovaného partnerství), ale dokonce i religionizují.

     Inu, i svědomí by mělo být kritériem člověka.