A i když ta letošní, olympijská sezóna, už tak veleúspěšná až do včerješka nebyla, svět s ním jednoduše vzhledem k jeho umu musel počítat, a tak ho postavil samozřejmě do první řady. Jeden si řekne, vy toho naděláte, vždyť je to vlastně jen pár kilometrů. Je, nicméně jak náročných, to nám vysvětlil Jaroslav sám. A mohli jsme to vidět i v reále. Kameny, tvrdá stoupání, náročné sjezdy. Ne nadarmo se této disciplině říká cross country. 

Náš reprezentant, který byl jedním z favoritů, to vzal od začátku ještě se dvěma dalšími závodníky, a to ze slunné Itálie a Francie, se kterými už v první třetině závodu ujel a i když se k nim přidali biker z Jižní Afriky a ze Španělska, zase se včas trhli a do posledního okruhu vjížděli již se slušným odstupem. Takže závod byl vlastně rozhodnut, řešila se jen jedna jediná neznámá, kdo bude mít jakou medaili. Říkal jsem si, a nebyl jsem určitě sám, že i bronzová bude velký úspěch, nicméně tajně jsem doufal v tu medaili nejcennější. Bohužel u Itala zasáhl osud. Ulétlo mu sedlo. Klobouk dolů před tímto reprezentantem z Apeninského poloostrova. I s tímto handycapem dojel bronzový. A tak si to nakonec rozdal Jarda se svým francouzským soupeřem. A v nájezdu do cílového koridoru mu už vlastně nedal šanci. Ono to takhle vypadá moc jednoduše, ale to pak člověka bolí celé tělo a některé partie obzvláště.

Věřím, že to nebyla poslední Jaroslavova medaile. A moc za ní díky.