I když s tělesem nějakého článku ruské armády či ozbrojených sil milice zpívala třeba ruská rocková skupina slavné bojové a válečné písně, byla ze všech účastníků, starších i sebemladších, znát určitá hrdost nad připomenutím si Dne vítězství nad fašistickým nepřítelem a připomenutím si hrdosti nad svými národními hrdiny. Dobrá, srovnávám nesrovnatelné, nicméně Rusové budou hrdi na své hrdiny i když jim poteče do bot,  a pomalu nebudou mít co do úst.

Ta hrdost v nich jednoduše je. A na co máme být hrdi vlastně my? Na politiky? To určitě, na tu sebranku hrabajících mamlasů, žijících z našich daní? A navíc, když chceme volit někoho jiného, je to vlastně přeběhlík, který si vždy najde nějaký důvod, proč zahnout kramle a jít jinam. Máme být hrdi na ty lupiče v rouše jakémkoliv, kteří rozkrádají neustále, až člověk žasne, že je ještě vůbec co. Rozkrádají, lžou nám do očí o své přečestnosti a ušlechtilosti. Nicméně kradou a lžou.

Ano, býváme hrdi na své vítěze. Na své sportovní vítěze, jenže to nám vydrží tak do dalšího mistrovství, někdy olympiády, a to ani většinou ne, a je tu zase ten hnusnej všední den a s ním ten život od rána do večera a zase do rána, stereotyp. A my ani nevíme, a možná jsou tací, kteří ani nechtějí, abychom to věděli, že v naší zemi a v zahraničí žijí naši rodáci, kteří proslavili a proslavují svojí vlast svým umem a dovedností. Jenže bohužel nás odvykli být hrdými, a daří se to čím dál tim víc. 

A pokud zůstane u moci ta sebranka polovzdělanců a vyděračů moci, tak se jim to povede úplně.