Aby se naše děti naučily vztahu k horám a vnímaly tu nádheru a pokoru před jejich majestátem, chodily s námi od svého dětství po kopcích. Stejně jako my s manželkou.

V roce 1997 jsme navštívili ve Švýcarsku masiv Bernských Alp. Ze sedla Maloja vystoupáte klasickou trekovou cestou zhruba do výšky 3000 m a pak kousek přes ledovec a jinak klasickou šotolinou k místu, odkud jsou krásně vidět vrcholky 4000 m velikánů. Potom kolem nádherných azalkových polí na svazích hor sestoupáte do průsmyku Julier. Snad jsem to nezvojtil.

Vystoupali jsme a kochali se tou nádherou. Ještě jsem si stačil od dvou německých trekařů půjčit na chvíli mačky a trochu se projírt po ledovci. A vtom se to stalo. Během několika málo minut se absolutně zatáhla obloha, začalo hustě pršet a padat kroupy. Nastal úprk do druhého sedla, ani jsme samozřejmě nestačili vnímat azaková pole a honem dolů. Do toho létaly nad námi helikoptéry švýcarských vojenských horských záchranářů, i civilních, s puštěnou termovizí a prozkoumávaly stěny, jestli v nich neuvízli horolezci.

V pořádku, jen s obavami, aby nikdo nezůstal viset, jsme dorazili do sedla Julier. V malém autobusu jsme se všichni převlékli do suchého oblečení a přes město bohatých, kde se v zimě dvakrát konala olympiáda, tedy Svatý Mořic, na hranice s Itálií. A domů.

Krásný, nicméně poučný zážitek o zrádnosti hor.