Norské memento nesmí nechat nikoho chladným

To, co se stalo, ta největší hrůz ze všech, útok na pilíře samotné demokracie, tragédie, kdy opět pod jakousi plachetkou  pseudoideologie umírali nevinní a tentokrát mnoho nevinných mladých lidských životů, ještě se vším před sebou.

Mnohokrát mi mohou mluvit o tom, že nemáme právo smrt trestat smrtí, že nemáme právo sahat na život. A oni mohou? Ať už se jedná o ultrapravici, ultralevici či pomocníky džihhádu.

Kolikrát jsem mluvil a dlouze diskutoval se zastánci i odpůrci trestu smrti o jeho znovuzavedení do trestních norem země. A v hodně případech jsme se shodli na jednom. Případ od případu. Nicméně pokud někdo pod rouškou ideologie vznosné jen pro sebe sama, sáhne na život nevinných s naprosto prokazatelným úmyslem zabíjet nevinné, často ještě mladé životy a děti, není o čem diskutovat. Jednoznačně jsme se shodli na trestu smrti. Žádný mezinárodní tribunál pro teroristy. Žádné protahování. Trest smrti. Nikdo nemá právo sáhnout na život druhému, pokud nejedná v sebeobraně nebo v obraně nevinných.

Jak se pak podíváme do očí pozůstalých?