Sport, sport a český přístup

Kdysi jsem slyšel názor, že když jako národ prožíváme nějakou "blbou náladu" z politiků, musí se najít někdo, kdo nám svými výkony dá zapomenout na starosti všedních dní a semknout se. Většinou to jsou sportovci. 

Tak jsme chápali po fotbalovém Euru 1996, v Naganu 1998 a teď něco podobného prožíváme s naším týmem basketbalistů na jejich Světovém poháru, tedy chcete-li Mistrovství světa v Číně.

Nicméně cíleně se budu věnovat fotbalu a hokeji. Fotbalisté prožili krizový zápas v Kosovu. Tak prohráli, no. To se stane každému. Anglii také málem Kosovo nachytalo. Jenže my jsme po bitvě vždycky generálové. Místo toho, abychom nechali národní mužstvo i s realizačním týmem v klidu pracovat a trénovat na zlepšení nedostatků, hledají se pokud možno viníci neúspěchu a když si Česká televize pozve šéftrenéra s asistentem do svého pořadu, připomíná mi to spíš křížový výslech a soud než debatu čtyř fundovaných lidí. 

Co kdyby se sešly hlavy pomazané a vymyslely třeba soutěže pro školou  povinné děti a fotbalové kluby, kde by hlavní cenou byly vstupenky buď na některý zápas reprezentace a nebo jejich tréning, aby mohli budoucí kanonýři sledovat a podporovat své idoly?

A nakonec hokej. Takoví "hráči" jako v prvním zápase extraligy 2019/20 nemají na ledě co dělat! Půl roku!