Ze zápisníku pacienta aneb Mám na sebe za těch pár korun nechat řvát?

Strávil jsem více jak dva týdny na neurologické klinice jedné velké nemocnice. Ne, nemíním tady zdržovat psaním o platech lékařů a zdravotnického personálu. Nejsem z profese. Ale budu se věnovat profesionalitě a chování personálu.

Na výše uvedené klinice běžný režim. Mezi služby střídajícími sestrami a sanitářkami, dokonce i jedním bratrem najednou zjevení. 

Původně jsem si myslel, že se jedná o mladou lékařku. Omyl. Mladá, vysoká, velmi hezká sestra, perfektně upravená, usměvavá, A ta mluva. Žádné stěžování, bědování, žádná hrubá slova. Vybrané chování.

Několikrát., když byla malá chvilka času, povídali jsme si. Dotyčná sestra se před nedávnem vrátila ze sousedního Německa, kde 6 let pracovala jako sestra na jedné klinice v Berlíně. Tak teď už mi začalo svítat!!!

Stejná klinika, den mého propuštění. Do reje plášťů a stejnokrojů navíc žákyňky- Náhle jakýsi ženský, dostatečně silný hlas dost drsně vyčítá pochybení sanitářce, která stojí vedle mé postele a navíc i dvěma žákyňkám. Budiž, třeba pochybily.  ale proč ten výstup před pacienty a vůbec všemi?

Mám štěstí, domů mě pomáhá sbalit dotyčná sanitářka a sestra "z Německa": Zeptám se,, kdo že byla ta osoba, co jí tak seřvala. A dodávám, že kdyby toto udělala v zahraničí nebo u soukromé firmy,, byla by na hodinu propuštěna.

V čem to asi bude?