Můj život s Parkinsonem - a o absurditě úřadů a státní moci

    Dnes je sice neděle a tudíž den sváteční, venku ale začíná pomalu houstnout předvolební vzduch a tak si dovolím trochu sáhnout do duší úředních a státně mocenských, s jejichž absurdními, arogantním a naprosto diletantským chováním se potkávám den co den.

A zvláště ještě k tomu, když jsem ještě coby pracující, a navíc ve státní správě, trochu nakoukl pod pokličku některým manýrám a taktikám. A mluvím z vlastní zkušenosti.

Po dlouhé, téměř roční pauze od podání žádostí o příspěvek na mobilitu, na péči a jak mi bylo doporučeno, i na průkaz ZTP/P, se na mě usmál po všech podivných a zvláštních periperiích kvůli a hlavně z viny špatné funkčnosti, respektive téměř nefunkčnosti, všech možných informačních systémů, které navazují na Úřad práce. se na mě jednoduše ušklíbnul úřednický šiml a tak jsem si na "pracáku" mohl jít vyzvednout výše zmíněný průkaz ZTP/P.

Jaké bylo ale mé udivení, když mi paní, vyřizující od začátku mojí žádost, sdělila, že jejich oddělení, které spravuje tak riozsáhlou agendu a klientelu, má jen jednu tiskárnu, jeden skener a jedno zařízení, pomocí něhož se průkazka zavaří do průsvitné fólie, abyste si jí nezničili. Kam tedy plují a kam se schovají ty nemalé finance, kterými krmíme tyto ůřady? Ani se nechci domyslet. A nacvíc ta absurdita, že přiznaný příspěvek na mobilitu máte do konce života a průkaz jako takový si musíte zase díky ponížené žádosti nechat po roce opět prodloužit. I lékař můj se divil! A pak se z médií dozvíte, že bývalá náměstkyně ministra práce a sociálních věci, která ho pak po jeho odvolání nahradila ve funkci, ani neví o existenci Parkinsonovy nemoci. Alespoň se to tak z jejího medíálního vystoupení zdálo.

A osvěta, prevence díky publikacím, a jiným záležitostem na objasnění laikům, co tato nemoc obnáší, to je další velký otazník na Ministerstvo zdravotnictví. Že by dlouhý, předlouhý spánek pánů úředníků?